Přídatné látky v potravě (tzv. "Éčka" )

V současné době je v Evropské unii schváleno 171 potravinářských aditiv (tj. přídatných látek) a jejich skupin. Již před dvěma lety byly naše předchozí vyhlášky doplněny o některá aditiva, užívaná v EU, která u nás v minulosti povolena nebyla. Celkový trend stále směřuje ke zvyšování zodpovědnosti, a to nejen výrobce, který má zaručovat, že jeho produkty odpovídají zákonným předpisům, ale i konzumenta. Ten si totiž musí sám zjistit, co je mu nabízeno, nakolik prospěšná jeho zdraví je nakupovaná strava, či zda mu může uškodit. Věříme, že vám naše dnešní téma napomůže k lepší orientaci v oblasti výživy, obzvláště v poněkud „tajemných symbolech“, uvedených na obalech potravin, tj. různých E s čísly …

Jednoduchá orientace v označeních :
E 100—E 199: barviva. E 200—E 299: konzervační látky. E 300—E 399: antioxidanty a nutriční doplňky.
E 400—E 499: emulgátory a stabilizátory. E 500—E 699: soli a kyseliny. E 900—E 1521: další látky.

1. Příznivě působící látky

E: 100, 101, 140, 150a, 160acde, 161b, 162, 163, 170, 175, 270, 290, 300, 306—308, 322, 410, 440, 901, 948.

2. Látky ještě přijatelné

E: 141, 172, 174, 260, 296, 301, 302, 304, 309, 315, 316, 325--327, 334, 350 —352, 363, 406, 460, 470b, 551--553, 640, 650, 902--904, 920, 949, 1102, 1103.

3. Látky méně vhodné

E: 150 b,c,d, 153, 160b,f, 171, 200, 202, 203, 261,263, 297, 330--332, 335, 337, 353, 354, 400—404, 407, 415--418, 420—422, 425, 445, 461, 463--466, 469,470--475, 481—483, 491--495, 500—504, 508--511, 514–517, 524–530, 554 –559, 570, 574—579, 585, 912, 914, 938, 939, 941, 942, 953, 956, 957, 965, 966, 967, 999, 1105, 1200, 1404, 1420, 1422, 1451, 1520

4. Látky působící nepříznivě

E: 120, 161g, 173, 234, 236, 251, 252, 262, 280--283, 338--341, 343, 355---357, 380, 385, 405, 407a, 412--414, 432--436, 442, 444, 450--452, 459, 468, 476, 477, 479b, 507, 513, 518, 520–523, 535, 536, 538, 541, 620–635, 900, 943, 950, 951, 959, 1201,1202, 1410--1414, 1440, 1442, 1450, 1505, 1518.

5. Látky s výrazně nepříznivým účinkem!!!

E: 102, 104, 110, 122—124, 127--133, 142, 151, 154, 155, 180, 210--224, 226—228, 230--233, 235, 242, 249, 250, 284,285, 310--312, 320, 321, 512, 905, 927, 944, 952, 954.

Nápověda pro užívání uvedených údajů:
Uvedená čísla odpovídají identifikačnímu kódu u nás užívaných přídatných látek. Z důvodu úspory místa není vždy vypisováno E a č, ale jen čísla, jež mají být uvedena za E. Taktéž nejsou vypisována za sebou jdoucí čísla: je-li však v tabulce uvedeno například 230--233, tak to odpovídá zařazení aditiv s označením E230, E 231, E 232 a E 233
K rozlišení vhodnosti bylo užito základní barevné značení s následujícím významem:
Zelená: „volno“ – jde látky působící převážně příznivě, či o sloučeniny, u nichž
nebyly při umírněném užívání zjištěny vedlejší účinky.
Žlutá: „opatrně“ -- takto jsou označeny látky méně vhodné, přesto však pro zdravé
jedince v omezené míře ještě přijatelné.
Červená: „stop“-- takto jsou označeny látky působící zjevně nepříznivě.
Můžete-li se jim proto vyhnout, rozhodně to udělejte!
Černá: upozorňuje na „nejvyšší nebezpečí“, proto komu je život milý, ať se snaží těmto látkám zásadně vyhýbat, neboť mohou mít až výrazně škodlivý zdravotní dopad!

Základní užitá literatura:
1. ABD-RU-SHIN: Ve světle Pravdy, Poselství Grálu, 1990
2. Bardoděj, Z.: Úvod do chemické toxikologie, 1999
3. Davídek, J., Janíček, G., Pokorný, J.: Chemie potravin, 1983
4. Keller, U., Meier, R., Bertoli, S.: Klinická výživa, 1993
5. Kvasničková, A.: Esenciální minerální prvky ve výživě, 1998
6. Marc, D.: Vom Segel der Nahrung , 1992
7. Pelclová, D.: Nejčastější otravy a jejich terapie, 2000
8. Pollmer, U., Hoicke, C., Grimm, H.: Vorsicht Geschmack, Was ist drin in Lebensmiteln?,
2000
9. Sparrenberger, G., Kelzenberg, M.: Gezielt einkaufen! Zusatzstoffe in Lebensmitteln, 2000
10.Syrový, V.: Tajemství výrobců potravin, 2004
11.Thiniusová, A.: Záhadné E na obalech potravin a nápojů, možné vedlejší účinky aditivních
látek, 2000
12.Vasey, Ch.: Das Blutgeheimnis, 1993
13.Vrbová, T.: Víme co jíme, aneb průvodce „Éčky“ v potravinách, 2001

na začátek

NEJNOVĚJŠÍ VYHLÁŠKY O PŘÍDATNÝCH LÁTKÁCH

Povolené přídatné látky v ČR jsou uvedeny ve vyhlášce Sbírky zákonů č. 304/2004. Jde o novou vyhlášku, která vešla v platnost teprve nedávno, a to s ohledem na náš vstup do EU. Rozsahem povolených aditiv se neodlišuje od předchozí vyhlášky, ale přesto jsou v ní některé pozitivní posuny. Mimo jiné je v ní uvedeno: „Přídatné látky, které lze přidávat do potravin, mohou být používány pouze za předpokladu, že v navrhovaných množstvích nepředstavují žádné zdravotní riziko pro spotřebitele a nemohou uvádět spotřebitele v omyl.“ A dále: „Přídatné látky lze použít pouze tehdy, pokud je jisté, že jejich přidání do potravin bude prokazatelně prospěšné pro spotřebitele.“ Tímto je spotřebiteli dávána obrana proti užívání mnohých přídatných látek.
V prvé řadě se nabízí otázka: „Jak prospívá spotřebiteli přídavek chemických látek do stravy?“ Jako mnohem zásadnější se však jeví prohlášení, že „nepředstavují žádné zdravotní riziko“. Pokud totiž u někoho dojde po konzumaci zakoupené potraviny s rizikovými aditivy k prokazatelným zdravotním problémům, které potvrdí lékařské vyšetření, postižený může výrobce žalovat pro porušování této části zákona. Zájemci o doplňující údaje či lidé, kteří mají špatné zkušenosti s dopadem některých přídatných látek, se nám mohou ozvat.
Co se týká výše uvedené sbírky, nebudeme ji rozebírat, neboť jde o spis velmi rozsáhlý, který běžnému člověku mnoho neřekne. Pokusíme se však problematiku přídatných látek co nejvíce zjednodušit, aby si každý mohl udělat určitý základní přehled o působení těchto sloučenin.
Názory na působení látek přidávaných k potravinám jsou samozřejmě rozdílné, stejně jako jsou různorodé i přístupy ke stravování. Vždyť se lze setkat s až tak striktními dietními směry, jež odmítají naprosto vše, co bylo jakkoli upravováno. Někteří potom mohou nabýt přesvědčení, že nejlépe je konzumovat vše jen syrové. Jiní, s jejichž názorem lze již souhlasit více, tvrdí, že pokud chceme směřovat k ideální stravě, měli bychom přijímat jen plnohodnotné a kvalitní potraviny z biologického zemědělství /12/. V dnešní době je to však pro většinu lidí velmi těžko proveditelné, neboť jsme převážně odkázáni na nákup v běžných obchodech. Je jasné, že z hlediska současného pokřiveného stavu pěstování a výroby potravin lze těžko očekávat 100% zdravé produkty. Můžeme však alespoň usilovat o to, abychom nakupovali pokud možno co nejkvalitnější a zdravotně nejprospěšnější potraviny.

na začátek

CO VŠECHNO MÁ VLIV NA KVALITU STRAVY?

Kromě vlivu metod pěstování surovin působí na kvalitu stravy významně i jejich další zpracování. Nejvýznamnější zásahy jsou prováděny při průmyslové potravinářské výrobě, neboť současné postupy často odnímají či znehodnotí určité části přirozeně se vyskytujících důležitých složek, jako jsou vitaminy, minerály, enzymy, vláknina, a naopak se přidávají látky jiné, které se v původních surovinách nevyskytují. Přitom jde často o sloučeniny, které bychom v přírodě hledali marně, neboť si je vymyslel člověk. Teprve před několika desetiletími se tyto uměle připravené látky začaly ve větším měřítku přidávat do většiny průmyslově zpracovaných potravin. Vyplynulo to nejen ze ziskuchtivosti výrobců, ale i ze vzrůstající pýchy na lidské schopnosti, neboť některým jedincům se zdálo málo jen získávat, odvažovat, mísit či jinak jednoduše zpracovávat původní plody přírody. Vždyť to, stejně jako přidat vhodné koření, přece zvládne každá hospodyně!
Stále více lidí si však v dnešní době uvědomuje, že všechny látky, které přijímají společně se svou stravou, působí výrazně nejen na jejich zdravotní stav, ale i na to, jak se cítí. Ohledně vhodnosti syntetických nepřirozených látek, užívaných při moderních průmyslových technologiích, se lze setkat s protichůdnými názory. Jedni tvrdí, že všechny užívané prostředky jsou zcela neškodné, neboť jsou „dokonale“ prozkoumané. Vždyť prý jejich užití, povolená množství, atd., najdeme ve sbírkách zákonů a kromě toho je schvalují vážení a studovaní experti. Mimo jiné je užívá většina výrobců ve vyspělých civilizovaných zemích! A přece se nebudeme bránit moderním technologiím, vždyť to bychom mohli skončit u postupů užívaných před staletími, či dokonce v pravěku! Takovými tvrzeními uklidňují sebe i ostatní, veřejnost se přece nesmí zneklidňovat, neboť by to mohlo snižovat zisk velkých světových firem a tím ohrožovat i samo tržní hospodářství.
Jsou však i jiní, mezi nimiž najdeme převážně osoby směřující ke zdravému životnímu stylu, s naprosto opačným názorem. A dokonce, k nelibosti první skupiny, mají mnozí z nich přírodovědecké či lékařské vzdělání. Ti naopak tvrdí, že po tisíce let trvající stravovací zvyklosti nelze změnit během několika desítek let, neboť genetický materiál se mění jen pomalu. Proto může naše tělo velmi těžko zpracovávat látky, které organismus v podstatě „nezná“. To platí i pro nově užívané syntetické sloučeny, s nimiž se ve svém předchozím mnoha tisíciletém vývoji nesetkal.
Že jsou tyto obavy oprávněné, dokazují četné případy, k nimž dochází v ekonomicky nejvyspělejších zemích, kde se přídatné látky užívají. Na základě nepříjemných zkušeností mnohých postižených se i v tisku objevily zprávy poukazující na to, že tyto látky mohou mít nepříznivé účinky. Nejtragičtější byly u jedinců trpících alergií či tzv. hypersenzitivitou. Těmito případy se budeme také zabývat, ale nyní se zaměříme na zdravotní rizika, která ohrožují i relativně zdravé konzumenty.

na začátek

CO MNE PŘIVEDLO K ZÁJMU O ADITIVA?

Dalo by se říci, že sám život. Poprvé jsem se s těmito látkami setkal během svého odborného studia. Poté jsem pár let pracoval ve Výzkumném ústavu potravinářském, na oddělení výživových a aditivních látek. Tam jsem na lidech mimo jiné testoval některá aditiva. Například jsem jim předkládal k ochutnávání směsi náhradních sladidel, netuše, že právě proti těmto látkám budu jednou brojit! Coby poslušný vědec jsem tehdy zkoumal, co mi nadřízení přikázali. Vždyť všichni říkali: „Zákonem povolené látky jsou neškodné!“ Nejhorší na tom ale je, že se tak často mění vědecké závěry. Co se dnes uzná za správné, může být zítra označeno jako špatné. Případně to platí i naopak. Divíte se, že to poctivému vědci může zamotat hlavu? V té době se třeba udávalo: „Umělá sladidla s názvem cyklamáty poškozují zdraví.“ Konkrétně byla spojována s rakovinou močového měchýře. Proto byla tato sladidla u nás zakázána a já jsem je nesměl míchat lidem k ochutnání! Pokud bych byl ještě dnes státní zaměstnanec, musel bych změnit svůj názor. Alespoň, pokud bych nechtěl přijít o místo. Z důvodu sjednocování s Evropskou unií byly totiž cyklamáty zařazeny do soupisů povolených aditiv. Proto se dnes u nás mohou oficiálně přidávat do limonád, cukrovinek a dalších pochutin, které běžně konzumují i děti!
Jelikož jsem již tehdy pociťoval výhrady k obsahu i zásadám výzkumné práce a též ve mně vyhaslo původní vědecké nadšení, rozhodl jsem se opustit tuto dráhu. Více mě přitahovala výroba, a protože mé studijní zaměření bylo pekárenství, pokusil jsem se nejprve realizovat v tomto oboru. Následně jsem se snažil uplatnit i v obchodní profesi. Při tom jsem měl možnost seznámit se s užíváním aditiv v praxi, což mi napomohlo při dalším působení.
Když jsem pochopil prvořadou zásadu výroby i prodeje, která zní: „Zisk musíte dosáhnout za každou cenu, i na úkor ostatních …“, rozhodl jsem se začít se soukromou poradenskou praxí v oblasti zdravé výživy. Navštěvoval jsem také kurzy kineziologie, ale z té dnes využívám jen svalový test. Až překvapivě přesně s ním totiž lze stanovit vhodné i nevhodné potraviny, hladiny minerálů, vitaminů a dalších látek v těle člověka. Na tomto základě se dnes snažím pomáhat lidem. Po otestování jim doporučím odpovídající potraviny a nápoje, tzn. výhradně jen přírodní zdroje, jimiž lze vždy doplnit chybějící látky, barvy, energie živlů, atd.
Právě výsledky testování potravin, které přídatné látky ve zvýšené míře obsahují, mne přivedly k hlubšímu zamyšlení nad skutečnými zdravotními dopady látek, které se přidávají k naší stravě. Nesčetněkrát jsem se totiž přesvědčil, že mnohé látky užívané v potravinářství organismus zcela zásadně odmítá. Kromě toho si skrze testované svalové impulsy často jimi zanesené tělo říká o to, že je třeba vhodnou očistnou metodou podpořit jejich vylučování.
K dalšímu zkoumání přídatných látek přispělo i zdraví mých dcer. U starší z nich se začala poměrně brzo objevovat alergie. Její projevy se stupňovaly a tak jsme přibližně v pěti letech navštívili alergologii. Mnozí to možná též zažili: lékařka nanese na ruku různé roztoky a po nějaké době odečte pozitivní reakce. Nám řekla: „Je alergická na pyl trávy a prach z roztočů. Dávejte jí tabletky na alergii Zodac.“ Problémy však neustaly a někdy se dokonce nárazově znatelně zhoršily. Postupem času jsem vysledoval, že na to měly vliv určité potraviny, lépe řečeno jejich chemické příměsi, jako jsou umělá barviva, konzervanty a další syntetické látky. Když jsem se zmínil o přídatných látkách na přednášce o zdravém stravování, obrátil se na mne i jeden obchodník, který měl v nájmu prodejny s potravinami. Zeptal se, zda bych mu mohl vypracovat vlastní studii o aditivech. Jelikož u nás v té době o jejich působení ještě nebyl dostatek informací, koupil jsem si potřebnou literaturu v zahraničí a začal se touto problematiku hlouběji zabývat. Tehdy mě to začalo bavit, neboť jsem pochopil, že ve vlastním zájmu musím přijít na kloub trikům užívaným v potravinářském průmyslu. Když jsme se totiž začali vyhýbat rizikovým složkám, zlepšení zdravotního stavu jsem pocítil nejen na sobě, ale i u dcerky se projevy alergií zřetelně zlepšily.
Proto jsem dospěl k závěru: jako chemik mám na současném stavu svůj podíl. Musím své nové zkušenosti sdělit ostatním. Pokud nebudu mít dostatek odvahy veřejně přiznat pravdu, lidé si budou zbytečně poškozovat zdraví. Začal jsem proto o aditivech přednášet a psát. Nejprve kratší pojednání, po čase a mnohých doplněních jsem o přídatných látkách vydal i knížečku „Tajemství výrobců potravin“ aneb „Příručka zákazníka, kterému není lhostejné, co všechno přijímá společně se svou stravou“, v níž lze, mimo jiné, nalézt i rozšířené tabulky seznamů přídatných látek a další informace (lze si ji objednat na internetových stránkách http://natur.toe.cz).

na začátek

ODKUD JSEM ČERPAL INFORMACE O ADITIVECH?

Mé osobní prožitky mohou někteří odborníci považovat za neexaktní, proto je následně dokládám některými klinicky prováděnými pokusy. V tomto článku však není možné plně rozvést tuto velmi širokou oblast. Zájemce o konkrétní účinky jednotlivých látek na organismus si dovolím odkázat na další publikace, které jsou uvedeny v seznamu literatury (v textu jsou uvedeny v závorkách /../ ), lze ovšem nalézt i další hodnotné prameny, jež se touto oblastí zabývají.
Při následném hodnocení vhodnosti či nevhodnosti užití rozebíraných přídatných látek vycházím převážně z jejich chemické struktury a z toho vyplývajícího zákonitého působení na celý organismus. Jelikož každá látka má své vyzařování, nelze přehlédnout ani jejich nezanedbatelné působení na jemnější energetické hladiny, jejichž existenci dokazují jak nejnovější směry fyziky, tak další obory.
Kromě toho jsem bral v úvahu i výsledky klinických studií, týkajících se nepříznivého zdravotního dopadu mnohých látek přidávaných k potravinám /7,8,9,10,11,12/. Nechci ale čtenáře zatěžovat vědeckými úvahami, neboť účelem tohoto článku je, aby se každý mohl co nejlépe a nejjednodušeji rozhodovat nejen při běžném nákupu, ale i tehdy, uvažuje-li o tom, co má jíst a co raději ne. Nemám přitom v úmyslu komukoli cokoli zakazovat, neboť každý má svobodnou vůli k vlastnímu rozhodnutí. Z toho vyplývá i osobní zodpovědnost za to, zda si vybereme buď ty vhodnější, či naopak méně vhodné potraviny. Určitá omezení jsou nezbytně nutná u osob, u nichž se již projevily výraznější zdravotní problémy. Ale i v tomto ohledu se každý musí sám rozhodnout, nakolik se požadavkům svého organismu podřídí.
Jelikož i rodiče musí dle svého uvážení občas svým dětem zakázat to, co je pro ně nevhodné, tak by si i dospělý člověk měl sám dokázat odepřít pamlsky, které mu zjevně zdravotně neprospívají. Na druhou stranu bychom neměli dětem ani sobě vnucovat to, o čemž nás sice mnozí přesvědčují, že je to „zdravé“, ale co nám skutečně nechutná, nebo to pro nás v podstatě ani nemusí být vhodné. Proto vás tedy ani já nebudu přesvědčovat, abyste se stali zastánci určitého striktního dietního systému, či vám zakazovat nákup v supermarketu.

na začátek

PROČ JE TŘEBA SLEDOVAT PŘÍDATNÉ LÁTKY?

Je známo, že bychom měli ve vlastním zájmu věnovat zvýšenou pozornost tomu, co přijímáme společně se svou stravou. Kontaminantům životního prostředí se nevyhneme, ale máme naštěstí možnost bránit se alespoň oficiálním přídatným látkám, jejichž užívání je dnes velmi rozšířené. O tom svědčí nemalý počet aditiv, která jsou povolena, což budete sami moci dále posoudit.
Mezi jednotlivými látkami je ale nesmírný rozdíl, a to nejen v chemické struktuře, ale i z hlediska jejich zdravotního dopadu. Vždyť se mezi ně počítají látky přirozené, jako jsou vitaminy, extrakty koření apod., zároveň i syntetické sloučeniny, jež se v přírodě naprosto nevyskytují. Budeme se proto snažit si tuto problematiku poněkud přiblížit, aby každý mohl vědoměji rozhodovat, zda koupit ty či ony potraviny, které mu mají sloužit nejen k výživě těla, ale zajišťovat i potřeby ducha.
O přídatné látky se již dnes zajímá nemálo lidí, což lze odvodit i ze značného rozšíření různých tiskovin, týkajících se nevhodnosti jejich příjmu. Mnozí se kupříkladu mohli setkat s letáčkem o škodlivosti látek s E -- údaji, který má být překladem z německého textu, jehož zdroj ale není potvrzený. Přes zřetelnou a zřejmě i oprávněnou snahu varovat spotřebitele před škodlivými účinky přídatných látek se však dle mého názoru na mnohé v něm uvedené údaje nelze zcela spoléhat. Kupříkladu jednoznačné tvrdí, že kyselina citrónová (E 330) je jedna z nejnebezpečnějších rakovinotvorných látek. Jak se však lze dozvědět z odborné literatury i z dalších pramenů, je tato kyselina v našem organismu jednou z klíčových látek při odbourávání energeticky významných zdrojů, při tzv. citrátovém cyklu. Tělo ji tudíž může lehce zpracovat, o čemž svědčí i to, že se běžně vyskytuje v kyselém ovoci, např. v citrónech, rybízu atd.. /3/ a dává těmto plodům chuť.
Můžete namítmout, že kyselina citrónová užívaná v potravinářství nepochází z přírody, ale je vyráběna průmyslově. Ano, ale i kupovaná voda má jinou kvalitu než ta, kterou načepujeme přímo z pramene . Dle mých poznatků se do potravin běžně přidávají látky mnohem škodlivější, než je zdůrazňovaná kyselina citrónová, např. dusitany do uzenin. Ty jsou jednak běžně zařazovány mezi toxické látky /7/, jednak z nich mohou vznikat nitrosaminy /3/ se zjevně karcinogenním účinkem, což je potvrzeno z více zdrojů. Přesto nepovažuji za vhodné strašit těmito nejhoršími možnými dopady každého, kdo sní opečený špekáček. Vždyť na vznik jakéhokoli onemocnění, a to i rakoviny, má vliv mnohem více faktorů, než jen příjem jednotlivé látky, byť s prokazatelně škodlivým účinkem.

na začátek

KDY NÁM MůŽE LÁTKA UŠKODIT?

Většině lidí je obecně známé základní toxikologické pravidlo, že škodlivinou může být jakákoliv látka v potravě, jíž do těla dodáme mnoho, či případně i samotná potravina, která je konzumována v nadměrné míře /2/. Na kyselině citrónové si doložíme, že i běžná látka s přirozenou strukturou může působit nepříznivě, jestliže se užívá často. U kyseliny citrónové k tomu dochází u syntetické výroby nápojů, např. limonád, sirupů, práškových nápojů atd. Tvoří v nich okyselující složku a dle receptury je většinou přidávána ve vysokém množství. Je třeba si uvědomit, že umělé nápoje, na rozdíl od kyselých typů ovoce, obsahují velmi málo zásaditých minerálních látek k neutralizaci a proto jednostranný příjem kyselinotvorných sloučenin může způsobovat i přechodné okyselování krve. Obecně je proto nutné, snažit se vyhýbat všem výrobkům, které přídatné látky obsahují ve vyšším množství. Jak se dovídáme z více zdrojů, právě jejich přebytečný příjem mimo jiné velmi výrazně zatěžuje mnohé životně důležité tělesné orgány (játra, ledviny, atd.). Samozřejmě, že působí nepříznivě i na dalších hladinách. Na základě svých poznatků však nepovažuji za možné stanovit přesné zdravotní dopady konkrétních přídatných látek na lidský organismus. V prvé řadě každý z nás je jiný a proto se jejich účinek může projevovat odlišně. Vždyť je běžně známo, že působí-li jakákoliv škodlivina na člověka, vnější projev, tzn. i vzniklé onemocnění, závisí i na stupni duchovního vývoje daného člověka. Z něj totiž vyplývá i rozsah a množství prováděných chyb, jimiž porušuje jak své obranné systémy, tak harmonii v těle a jeho energiích. Organismus je proto zasažen právě na tom místě, kde je nevhodným jednáním či myšlením nejvíce oslabený.Také vrozené zdravotní předpoklady mají vliv na odolnost vůči nepříznivým faktorům. Je třeba si též plně uvědomit, že každý z nás má odlišné duchovní vlohy a proto reaguje na vnější podněty rozdílně. I z hlediska běžného stravování, léčebného užívání bylin či dalších přirozených prostředků, bylo nesčetněkrát potvrzeno, že: „Jedno není pro všechny a co jednomu prospívá, může druhému uškodit.“ /1/

na začátek

JAK JE TO S JEDY?

Ještě bych chtěl stručně vyslovit svůj názor ke stanovisku některých „odborníků“, kteří nechtějí připustit ani myšlenku, že některá aditiva mohou na naše zdraví působit škodlivě. Oficiálně povolená množství jsou dle jejich mínění naprosto bezpečná. Zaštiťují to základním toxikologickým pravidlem, které říká, že: „Každá látka může být jedem, závisí pouze na množství“. Tato definice byla odvozena z Paracelsova výroku z roku 1537: „Je to dávka, která určuje, aby nešlo o jed.“ Ta však plně platila pouze v dobách dávno minulých, kdy lidé měli k dispozici jen látky pocházející z přírody, které mohou v určitém množství působit na organismus příznivě. Teprve při překročení určité hodnoty, tzn. zvýší-li se jejich koncentrace v organismu nad únosnou míru, v něm může následně způsobit výraznější škody.
Jako příklad si můžeme uvést i tak toxické kovy, jako je arzen a olovo, které si většina lidí spojuje jen otravami. Přesto již ale byly zveřejněny vědecké studie, popisující, že organismus je v určitém, i když v nepatrném množství, pro svůj normální chod potřebuje /5/. Proto byly dokonce v případě deficitu těchto kovů ve stravě u pokusných zvířat zjištěny mnohé problémy, např. s růstem, plodností, docházelo k narušení metabolických procesů, atd. Situace se však zásadně změnila ve dvacátém století, kdy se vlivem rozvoje chemického průmyslu začíná vyrábět stále více syntetických sloučenin, tj. látek, které se v přírodě nevyskytují. Jejich účinky na lidský organismus byly zpočátku podceňovány a proto docházelo opakovaně k hromadným, až velmi těžkým otravám. Na základě těchto zkušeností se rozvinul i vědní obor toxikologie, přičemž původní definice jedu již nepostačovaly. Z těchto důvodů např. Druckey v roce 1957 vyslovil: „Nevratnost účinku činí z látky jed.“ Bardoděj dřívější definice v roce 1999 shrnul následovně: „Jed je látka, jež způsobuje otravu i v jednorázových malých dávkách, nebo poškozuje organismus v nepatrných opakovaných dávkách, jejichž účinek se sčítá.“ /2/

na začátek

ZPŮSOBY TESTOVÁNÍ NOVÝCH PŘÍDATNÝCH LÁTEK

Někteří lidé raději nechtějí ani slyšet o tom, co vše naše strava obsahuje. Vždyť to třeba jejich tělu tolik neuškodí. Jiní, kteří se nechtějí příliš zatěžovat přemýšlením o svém jídle, namítají, že Ježíš prohlašoval: „Není nečisté co do úst vchází, ale co z nich vychází.“ Ano, s tím lze souhlasit v době, kdy žil Ježíš na zemi. Vždyť veškerá strava, kterou tehdy lidé přijímali, pocházela pouze z přirozených zdrojů a pokud nebyla zkažená, nikoho neotrávila. Těžko by někoho napadlo, že za dva tisíce let si do potravin budeme dobrovolně přidávat chemické syntetické látky, o jejichž účinku lze říci pouze to, že jejich konečný dopad nebyl prozatím jednoznačně stanoven. Je třeba se studem uznat, že přípravu těchto nepřirozených složek jsme si my, chemici, „vymysleli“ svým přebujelým rozumem. Takto nově „objevené“ sloučeniny začali mnozí průmyslově vyrábět a aby měli omluvu, že jimi nikoho neotráví, zkoušeli jejich dopad na pokusných zvířatech. Když ta určitou dávku látky vydržela a neuhynula, s jásotem ji nabídli trhu. Podívejme se ale o něco hlouběji na využívané testy, na jejichž základě je schvalováno užití nově připravovaných látek. Většinou jsou prováděny na pokusných zvířatech, například na potkanech. Ale myslícímu člověku je jasné, že hlodavci mají jiné požadavky na stravu, než on sám. Vždyť volně žijící potkani se spokojí i s odpadky z kanálu. Mezidruhové (biologické) rozdíly způsobují, že interpretace výsledků je velmi složitá a v některých prokázaných případech může zcela selhat. Například po methylalkoholu člověk oslepne, avšak hlodavci ne /2/. Nejtragičtější obecně známý byl dopad farmakologického přípravku thalidomid, u něhož testováním na hlodavcích nebyl zjištěn jeho hrůzný účinek na vývoj plodu u těhotných žen. Nedělejte si však iluze, že by lékaři thalidomid navěky zatratili: dnes s ním opět provádějí klinické pokusy, a to přímo na pacientech s určitými druhy rakoviny!
Vraťme se však k testům aditiv. Jak je toxikologům obecně známo, je vylučování cizorodých látek u pokusných zvířat daleko rychlejší, než u lidí. Kromě toho je laboratorní pokus prováděn pouze určitou omezenou dobu, která je mnohem kratší, než může být běžný příjem diskutovaných přídatných látek během života. Představíme-li si, že současné malé děti by před sebou teoreticky mohly mít mnoho desetiletí pravidelného příjmu rozličných umělých chemických sloučenin, běhá z toho mráz po zádech. A to nejen laboratorně testovaných jednotlivých látek, ale kombinace mnoha desítek druhů aditiv, společně s dalšími kontaminanty životního prostředí! Kdo poté může říci, jaké bude jejich výsledné působení na lidský organismus? Pouze lze s jistotou očekávat, že nebude příznivé. Jestliže totiž takové substance, které kupříkladu pocházejí z dehtu, ropných produktů apod., přidáme do běžných potravinářských surovin, na rozdíl od ostatních přirozených živin budou velmi těžko stravitelné. Nejsou však většinou ani rychle vyloučeny, ba dokonce některé z toxických látek mohou setrvávat v našem organismu roky, případně i po celý zbývající život, čímž ho výrazně zatěžují.
Lze si také představit, že též zakalují naše vyzařování temnějšími odstíny, čímž ztěžují i spojení ducha s pozemským tělem. Mohou vytvářet, samozřejmě společně s nevhodnými myšlenkami, jakýsi zatemňující mrak či zátku, jež nás odděluje od možnosti spojení se světlými proudy shůry. To samozřejmě není nikdy možné prokázat pokusy na zvířatech, neboť ta se logicky od člověka zásadně odlišují! A zřejmě se jich ani žádný z výzkumníků následně nezeptal „jak se cítí“.
Ani běžný statistický přístup typu „Kolik pokusných zvířat onemocnělo rakovinou, či kolik jich uhynulo?“ nemá velkou vypovídací schopnost. Lze tím samozřejmě vyřadit výrazně karcinogenní či vysoce toxické látky, ale nedává nám to žádnou směrodatnou odpověď na otázku, zda u člověka nebudou vykazovat jiné problémy. Vždyť každému, kdo byť jen nahlédl do lékařských knih, je jasné, že možných onemocnění je u člověka nesmírně mnoho. Většinu lidí civilizovaného světa kromě toho občas sužuje některý z tzv. „drobnějších“ problémů, jako je špatné trávení, únava, bolesti hlavy, pálení očí, svědění pokožky a další nepříjemné „maličkosti“. S nimi postižení nejčastěji ani nejdou k lékaři, ale spíše si zaběhnou něco koupit do lékárny. Je však až do očí bijící, jak se mnohé z těchto problémů nápadně podobají následkům, které dle seriózních lékařských výzkumů doprovázejí u citlivějších jedinců příjem některých přídatných látek /8,12,13/.

na začátek

JAK PROKÁZAT, ŽE PŘÍDATNÉ LÁTKY NEJSOU NEZÁVADNÉ?

Podívejme se na tvrzení ohledně „zdravotní nezávadnosti“ běžně užívaných přídatných látek z hlediska nemála studií, prováděných lékaři na klinikách různých zemí. Jen výjimečně se samozřejmě najdou natolik odvážní dobrovolníci, kteří by sami na sobě dlouhodobě zkoušeli zdravotní dopady vyššího příjmu těchto látek. Proto se častěji užívá spíše opačný postup. Vykazují-li pacienti určité déletrvající problémy, jež jsou spojovány s přídatnými látkami, zamezí se příjmu potravin s jejich přídavkem a poté se sledují změny v průběhu onemocnění. K tomuto závěru dospěli vědci při léčení stavů, jež bývají označovány jako hyperaktivita, která, na rozdíl od běžné živosti dětí, přerůstá v nezvladatelné chování. Kromě toho byly do této studie zařazeny i případy těžkých migrén, dětského astmatu, dermatóz a jiných problémů spojovaných s alergiemi. Léčení je velmi složité a většinou i málo úspěšné, neboť běžně se tyto případy snaží lékaři stabilizovat jen farmakologicky, případně jinými metodami moderní medicíny. Trvalého vyléčení však není možné dosáhnout tím, že se pouze potlačí příznaky, aniž bychom se zaměřili na nalezení skutečných příčin těchto chorobných stavů. To pochopili i mnozí osvícení lékaři, kteří usilovně hledali nové pomocné cesty. Mezi ně patří i profesor Joseph Egger, jenž pracoval šest let v renomované nemocnici v Londýně, kde se snažili léčit právě případy nezvladatelné hyperaktivity, dětské migrény a další onemocnění /8/. Tehdy, na počátku osmdesátých let minulého století, prý Egger chtěl dokázat, že je naprostý nesmysl a pouhá fantazie dietních fanatiků považovat za nebezpečná umělá barviva a konzervační látky přidávané do potravin. Po provedení rozsáhlých klinických testů však jako poctivý výzkumník zveřejnil výsledek, i když ten prokázal naprostý opak toho, co původně očekával. Své malé pacienty krmil stravou, která neobsahovala přídatné látky, ani tehdy nejznámější alergeny jako je sója, kravské mléko, ryby, oříšky apod. U naprosté většiny dětí došlo během tří týdnů k vyléčení či výraznému zlepšení původního onemocnění, přičemž často vymizely i další problémy, jako astma či ekzémy. Aby dokázal, které potraviny byly zodpovědné za původní onemocnění, směli pacienti po třech týdnech opět zařazovat dříve obvyklé poživatiny, ale jednu po druhé, aby mohly být lépe identifikovány kritické suroviny a zdroje původních problémů. Rodiče museli vést denně protokol o tom, jaké potraviny byly zařazeny a zda se objevily nějaké problémy. K jeho překvapení vykazovaly děti nepříznivou reakci stejně často na přídatné látky, které do té doby patřily k neprokázaným původcům onemocnění, jako na tehdy již obecně známé alergeny.
Jeho výsledky našly mezinárodní uznání a byly též publikovány v odborných lékařských časopisech. Když se o tom dozvěděl jeden policejní inspektor, dospěl k názoru, že výsledků výzkumu lze prakticky využít jako pomocné metody při nápravě mladých kriminálníků. Následná studie potvrdila, že sklon k porušování zákonů výrazně poklesl u těch, kteří dostávali kvalitní domácí stravu. I další lékaři stále častěji nalézají příčiny mnohých trýznivých problémů právě v neúměrném užívání potravinářských aditiv. Proto jsou některé z přídatných látek v učebnicích toxikologie zařazovány mezi rizikové látky v naší výživě /2/.

na začátek

NOVÉ METODY LÉČENÍ

Proto se lze dnes setkat i se zcela odlišným přístupem, než jen trvale dopovat dětský organismus pilulkami či injekcemi /8/. Dokonce lze nalézt kliniky, v nichž lékaři předpisují malým pacientům s výše uvedenými potížemi takové recepty, s nimiž se nemusí do lékárny: kuře s hranolky, jehně s bramborem, někdy salát, hrušky, atd. Princip je jednoduchý: Pro každého sestavují individuální jídelní lístek, ale pro všechny platí stejné zákazy: především vyřadit průmyslově vyrobené potraviny s rizikovými aditivy. V žádném případě proto nepovolují uzeniny, a dokonce vylučují hovězí i vepřové maso, kečup, cornflaky a samozřejmě zakazují colu. K velkému překvapení rodičů přibližně po třech týdnech striktně dodržovaných dietních omezení u většiny dětí zmizely jejich dřívější příznaky onemocnění! Jelikož popisovaná klinika se nachází v průmyslově vyspělém Německu, v němž většina žen umí vařit jen z předpřipravených či hotových jídel, je pro ně obrovský problém připravovat stravu z původních přirozených surovin a ještě k tomu podle správných zásad. Mnohé maminky, které poznaly, jak jejich dětem prospívá domácí strava, se však kvůli tomu znovu naučily vařit a dokonce je to prý začalo bavit!
V tomto ohledu máme oproti ekonomicky nejbohatším státům nesmírnou výhodu, neboť naše ženy naštěstí ještě vařit umí (či alespoň částečně) a stačí jim proto poradit, co mají pro své děti připravovat. Jejich vyléčení však závisí též na schopnosti rodičů a okolí odepřít dětem mnohé běžně vyráběné „dobrůtky“, které jim trh v reklamách doslova vnucuje. Mají-li však matka i otec své dítě skutečně rádi a chtějí-li, aby bylo zdravé, jistě dokáží najít způsob, jak mu dávat pouze to, co mu prospívá. Měli by dokázat, i přes prosby svých dětí, odmítnout koupit jim to či ono barevné lákadlo, které je však plné různých chemikálií. Vždyť „chuť na takovéto pamlsky“ vyplývá buď z touhy uspokojit mlsný jazýček, touhy po společenské prestiži („Vždyť to mají všichni!“), barevném obalu nebo jiných reklamních triků, působících na vnímavější děti často i podvědomě. Přeměna dietních návyků není vlivem tlaku okolí jednoduchá, ale většina pacientů po vynechání škodlivých výrobků pocítí značnou úlevu a zjistí, že další potřebné kroky vedoucí k odstranění nevhodných stravovacích zvyků jsou jednodušší.
Je smutné, že uvedené výsledky klinických studií nejsou dostatečně zveřejňovány a nejsou vyvozovány patřičné závěry. Tyto lékařské poznatky by již měly proniknout nejen k zákonodárcům, ale i k výrobcům potravin. Buď by měla být aditiva, u nichž byl již klinicky prokázán škodlivý dopad na zdravotní stav, zakázána, nebo by alespoň mělo být na obalu povinné zřetelné a jednoznačné varování, jako je tomu např. u cigaret. Celosvětová výrobní praxe však dokazuje, že tržní hospodářství nebere ohledy na zdravotní dopady spotřebních produktů, vždyť ty leží mimo obecně prvořadou oblast zisku. Do té doby, než se prosadí potřebná zákonná opatření, která by spotřebitele spolehlivě ochránila před škodlivými látkami, nezbývá nic jiného, než abychom bedlivě sledovali, co je nám producenty nabízeno. Též je nutné, abychom skutečně převzali zodpovědnost jak za své zdraví, tak za způsob výživy svých dětí. Vždyť by nás mělo zajímat nejen jak nabízené potraviny chutnají, či nakolik pestře mají zbarvený obal či obsah, ale též jejich možný dopad na zdravotní stav i na celkovou kvalitu našeho života.

na začátek

JAK SE VYHÝBAT ŠKODLIVÝM LÁTKÁM?

Při běžné zemědělské, potravinářské i obchodní praxi se v současnosti může zdát nereálné přijímat jen plnohodnotné suroviny a zcela se vyhýbat nepřirozeným látkám. Jsme totiž natolik svázáni námi vytvořenou civilizací, že jejím následkům není snadné uniknout. Můžeme však zaujmout určitá stanoviska a užívat patřičnou obranu, čímž lze alespoň z větší části omezit příjem těch nejškodlivějších látek. Nejlépe je snažit se nakupovat převážně základní suroviny (např. mouku, čerstvé mléko, maso, zeleninu, ovoce atd.), jež by dle zákonných opatření neměly obsahovat žádné přídatné syntetické látky.
Nakupujeme-li průmyslově upravované potraviny, můžeme se o jejich přítomnosti dozvědět v údajích, které mají být povinně uvedeny na obalu ve „Složení“ -- toto platí alespoň pro balené výrobky s plochou obalu větší než je 10 cm2 . Obzvláště bychom měli sledovat, zda tam nalezneme nějaké symboly E s číslem, případně chemické názvy. Někteří výrobci též na obalu zdůrazní, že daná potravina kupř. „neobsahuje konzervační činidla, umělá barviva, apod.“. Těmto údajům můžeme většinou důvěřovat, neboť jejich vědomé porušování výrobcem je trestné. Mimo jiné je to žalovatelné jako klamání zákazníka dle zákona o ochraně spotřebitele. Proto se vyplatí věnovat čas nejen prohlédnutí nakupovaného zboží, ale i prozkoumání údajů uvedených na obalu. Vždyť každý, kdo chce skutečně pečovat o své zdraví, by se měl snažit, aby alespoň v rámci svých možností minimalizoval nepříznivé látky, jež přijímá společně se svou stravou.
Protože se dnes setkáváme s různými názory na to, které přídatné látky jsou nejvíce škodlivé a které naopak neškodné, uvádím vlastní seznam E látek s čísly a jejich bodové ohodnocení vhodnosti či nevhodnosti. Upozorňuji však, že jde o můj pohled, jenž vychází z více různých pramenů, jejichž věrohodnosti důvěřuji. Více čerpám ze zahraničních zdrojů, kde je této problematice věnována již déle patřičná pozornost /8,9/. Naštěstí lze již i u nás nalézt poučné a hodnotné zdroje /10,11,12/. Netvrdím však, že toto hodnocení je neměnné, neboť se stále objevují nové poznatky.

na začátek

ZNÁMKOVÁNÍ PŘÍDATNÝCH LÁTEK

Následující informace umožní, aby si každý čtenář mohl utvořit obecný přehled o tom, které přídatné látky jsou ještě přijatelné a kterým je naopak třeba se vyhýbat. Každý se může snadněji rozhodnout, zda daný výrobek kupovat, či ho raději vrátit do regálu. Za tím účelem bylo nutné vyvinout určitý systém hodnocení, který umožňuje porovnávat mezi sebou nejen rozsáhlou paletu užívaných přídatných látek, ale i rozličných potravinářských výrobků. K ohodnocení jednotlivých přídatných látek užívám základní školský bodový systém, tzn. 1 označuje nejlepší, 5 je nejhorší.
Aby bylo možné udělat si úsudek o tom, jaký bude celkový dopad konkrétní vyráběné potraviny, která zároveň obsahuje více přidaných látek, lze výsledné působení posuzovat dle jejich součtu. Je logické, že čím vyšší je celková suma, tím horší bude konečný dopad. Jak se budete moci sami přesvědčit, u některých reklamou propagovaných „pochutin“, kupř. pestře zbarvených cukrovinek, se dokonce můžete dostat až k hodnotám několika desítek! Aby si to každý mohl sám spočítat, přikročíme k jejich „známkování“:

1. Takto lze označit přídatné látky, jež obecně a v rámci současných možností působí převážně příznivě. Tyto látky jsou buďto přirozeného původu a získávané z přírodních zdrojů, či vyrobené vhodným postupem tak, že jejich chemická struktura je s přírodní identická. Jejich příprava byla často po usilovném bádání „opsána“ z přírody a výsledné produkty by měly být shodné s přirozenými sloučeninami, a to jak dle běžných stanovení, tak i z hlediska optické otáčivosti světla, atd. U některých z těchto látek lze očekávat i celkem příznivý dopad, např. u určitých přidávaných vitaminů. Jejich užití je prospěšné obzvláště u těch výrobků, u nichž při technologickém zpracování dochází k vysokým ztrátám nutričně významných složek, kupř. k úbytku vitaminu C. Je-li proto k těmto potravinám vitamin C (tj. E 300) následně přidáván, lze to hodnotit kladně, jelikož jeho příjem mají mnozí nižší, než jejich tělo potřebuje. Pouze bychom samozřejmě neměli zapomínat, že vitamíny je třeba získávat co nejvíce z přirozených zdrojů, neboť v nich je účinek umocněn dalšími látkami, které přijímaná strava obsahuje.

2. Takto označené látky považuji z hlediska užívání za méně vhodné, ale přesto ještě převážně přijatelné. Buď jde o sloučeniny, které jsou vyrobené tak, že jejich chemická struktura není identická s látkami přírodního původu, ale je jim velmi blízká, nebo může jít o látky, které se v přírodě sice vyskytují, ale u nichž již nevnímám tak příznivé působení, jako je tomu u 1. Mezi ně patří i některé uměle připravené vitaminy, jejichž účinnost je oproti přírodním mnohem nižší. Jelikož u látek zařazených do první i druhé uvedené skupiny prozatím nebyly při umírněném příjmu zjištěny výraznější vedlejší účinky, není třeba se jich příliš obávat.

3. Tyto sloučeniny jsou ještě méně vhodné, ale pro zdravé jedince v omezené míře ještě přijatelné. Obecně by měly být tyto látky pro náš organismus snadno odbouratelné a poté buďto zpracovatelné, či rychle vylučitelné z těla. Nepříznivé působení však může vyplynout obzvláště z jejich častého či neúměrně vysokého příjmu. Proto bychom měli být u těchto látek již opatrnější a potraviny, jež je obsahují, nekonzumovat často. Osoby trpící hypersenzitivitou a malé děti by se jim měly vyhýbat.

4. Jde o látky, jež jsou již vzhledem ke svému možnému dopadu na organismus nevhodné a u nichž lze očekávat nepříznivé působení. Hlavně půjde o sloučeniny připravované synteticky, jejichž struktura neodpovídá přirozeným sloučeninám. Přiřadil jsem k nim látky, které se sice v přírodě vyskytují, ale dle mého názoru působí škodlivě, či to již u nich bylo klinickými pokusy prokázáno. Někdy též půjde o sloučeniny, jež se k průmyslově vyráběným potravinám přidávají často a ve vysokém množství. Kupříkladu lze jmenovat fosfáty, kterých se užívá řada typů, z čehož vyplývá i nežádoucí a neúměrný příjem fosforu /5/. Abychom si udělali alespoň částečný přehled o rozsahu jejich užití, uvedeme některé z potravin, do kterých se fosfáty běžně přidávají: do tavených sýrů, uzenin, sušených výrobků (např. polévek), zmrzlin a mražených krémů, cola nápojů, jemného trvanlivého pečiva a cukrářských výrobků, majonéz, moučkového cukru a dalších. Proto není překvapující, že jejich nadměrný příjem může způsobovat i určité problémy (u dětí je popisován tzv. syndrom hyperaktivity) a také zhoršené vstřebávání mnohých životně důležitých prvků jako je vápník a další.

4. Takto označeným látkám bychom se měli skutečně zásadně vyhýbat, neboť mají vzhledem ke svému původu a chemické struktuře výrazně nepříznivý účinek! Pokud proto nalezneme na obalu tyto látky, neměli bychom ve svém vlastním zájmu takovýto výrobek kupovat. Vždyť jsou mezi nimi i látky, nad kterými musí vědoucímu chemikovi vstávat vlasy hrůzou na hlavě! Některé přísady užívané v potravinářství jsou svojí strukturou blízce příbuzné sloučeninám, u nichž byla již dávno prokázána vysoká toxicita. Je zcela nelogické očekávat, že po drobné úpravě chemické struktury bude již vzniklá syntetická látka působit na náš organismus příznivě a nebude ho nijak zatěžovat. Některé z těchto látek jsou též v seriózních lékařských publikacích zařazovány i mezi zdroje nejčastějších otrav. /7/

na začátek

JAK NA PRŮMYSLOVÉ VÝROBKY?

U nás i v EU užívaná aditiva lze vyhledávat dle číselného údaje za E, např. v uvedené tabulce. Tu si můžete vystřihnout a vzít sebou vždy, vydáváte-li se na nákup. Pokud je na obale uveden jen chemický název (tímto chtějí někteří výrobci „zamaskovat“ obecně stále méně oblíbené E symboly), je užitou látku možno nalézt v abecedním seznamu přídatných látek. Vzhledem k nemalému rozsahu užívaných aditiv však zájemce odkazuji na podrobné tabulky, které lze nalézt v knize „Tajemství výrobců potravin“ či v dalších.
Chcete-li získat celkový koeficient vhodnosti dané potraviny s více přídatnými látkami, zapisujte si u nalezených druhů údaje s bodovým ohodnocením (např. 2+3+5+5+1 ...). Jejich součtem si uděláte obrázek o tom, kolik „černých kulí“ do sebe v případě konzumace takovéhoto produktu dostanete. Znovu opakuji, že ideální je čerstvá surovina s 0 body, nejhorší taková, jejíž konečný součet je nejvyšší. Je-li libovolná přídatná látka užita ve vyšším množství (např. fosfáty v tavených sýrech), je třeba počítat s 2 až 3 násobnou hodnotou. O tom, jak významnou část tvoří daná látka, si lze udělat přehled ze složení uvedeného na obalu. Suroviny na něm mají být dle zákona uváděny v sestupném pořadí, tzn. na prvním místě je nejvíce zastoupená složka, na posledním látka užitá v nejnižším množství.

na začátek

U KTERÝCH POTRAVIN SE JEN TĚŽKO DOZVÍME, CO JE V NICH?

Povinnost výrobců uvádět soupis všech užitých surovin, jež je závazná pro balené výrobky s dostatečně velkým obalem, se však nevztahuje na všechny konečné potravinářské produkty. V tomto ohledu je třeba nejprve jmenovat nebalené potraviny, mezi něž patří vše, co se v obchodech, občerstveních a restauracích prodává k přímé spotřebě. U neoznačených produktů leží proto značné riziko konzumace nevhodných látek! /8/
K nebaleným potravinám patří v prvé řadě výrobky prodávané v pekařstvích a v cukrárnách. U pekárenských výrobků by si měli citlivější jedinci dávat pozor obzvláště na tzv. „celozrnné“ a jiné „speciální“ druhy pečiva a chleba, neboť ty jsou často vyráběny ze směsí, jež obsahují mnoho různorodých složek. Bezpečnější jsou naopak tradiční druhy chleba, vyráběné klasickou technologií, jako Šumava, žitný chléb atd. Cukrárně je lepší se raději vyhnout, neboť pokud by se člověk, jenž se snaží o zdravý životní styl, dozvěděl, co vše je v prodávaných polevách, krémech a zmrzlinách, tak by zřejmě zapomněl, že měl předtím na něco takového chuť. Není nad to si něco dobrého upéci doma!
Ještě hůře je na tom prodejna uzenin, neboť se traduje, že pouze „Bůh ví“, co vše uzeniny obsahují. Je známo, že se k jejich výrobě běžně užívá neprodané maso z obchodů, dále vnitřnosti i jiné části těla zvířat, které je výrobcům líto vyhodit. Jelikož bílkoviny masa jsou dražší, než jejich ostatní zdroje, tak se stále hledají možnosti, jak zlevnit výrobu uzenin přídavkem jiných bílkovin, např. z mléka, apod. V širokém výběru rostlinných zdrojů lze často nalézt mnohé suroviny, pro něž se právě hledá uplatnění. Vždyť chuť lze vždy doplnit voňavými aromaty! Aby to více připomínalo maso, užívají se zesilovače chuti (např. glutamáty). Samozřejmě zde naleznou široké uplatnění i fosfáty, neboť ty dobře váží vodu, jež patří k nejlevnějším surovinám, a tím významně zvyšují zisk. Kromě toho se do uzenin přidávají i mnohem nebezpečnější látky. Obzvláště je třeba jmenovat dusitany, jež se užívají jednak jako konzervanty, jednak proto, aby byly uzeniny lákavě zbarvené. V minulosti se maso ke zvýšení trvanlivosti nakládalo pouze do obyčejné kuchyňské soli. Z toho vyrobené uzeniny nebyly sice tak červené, jak je běžné dnes, ale tato úprava splňovala svůj účel: udržet jejich trvanlivost během dlouhého zimního údobí. Když se začaly nitráty (tj. dusitany) průmyslově vyrábět a užívat v trhavinách, skladovala prý armáda během první světové války své zásoby na jatkách /8/. Tam již dlouho hledali nějakou náhražku soli a proto vyzkoušeli i jedovatý dusitan. Současně s oslabováním protivníka trhavinami, jež obsahovaly dusitany, ztenčovali své vlastní řady masnými výrobky s jejich přídavkem! Nitrátová sůl je totiž vzhledem velmi podobná kuchyňské soli. Vykazuje však vysokou toxicitu, neboť jako smrtelná dávka je pro člověka udávána dávka 0,25--5 g.
Přestože se i z poválečné doby zachovalo více písemných údajů o hromadných otravách vlivem vyššího přídavku dusitanové soli do uzenin, bylo její užívání v roce 1930 v Evropě legalizováno. Aby se zmírnilo riziko těžších otrav, bylo povoleno užívat pouze dusitanovou nakládací sůl, jež je směsí dusitanu a kuchyňské soli. Pak se totiž při předávkování nedá konečný výrobek jíst, neboť je přespříliš slaný! Takže pokud vás někdy zaujme „lákavě“ červená barva uzenin, vězte, že kromě možného přídavku potravinářských barviv, budou téměř s jistotou „obohaceny“ některým z běžně užívaných dusitanů (E 249, 250). Konzumaci uzenin by si proto měl každý, komu je život milý, velmi dobře rozmyslet! Pokud máte na něco takového skutečně chuť, tak je méně škodlivé koupit si kousek čerstvého masa a to si vhodně upravit, neboť do nezpracovaných surovin se tyto látky přidávat nesmějí.
Vraťme se však ještě k dalším rizikovým oblastem, na něž je třeba dávat pozor. Nakupujeme-li někde v běžném občerstvení, či stravujeme-li se v menze, restauraci a podobných zařízeních, tak se ani z jídelního lístku nedovíme nic o tom, co vše společně s jídlem sníme. Nejrizikovější jsou provozovny, kde vaří z předpřipravených polotovarů či ze zmražených hotových pokrmů. V tomto ohledu jsou „nejnebezpečnější“ takzvané „fast food“ restaurace. Největší pozor je třeba dávat na takové, které dovážejí suroviny z průmyslově nejvyspělejších států. To jsou již lepší tradiční české provozovny, kde si většinou jídla vaří sami, a to převážně z běžných surovin.

na začátek

VÝJIMKY V ZÁKONNÝCH USTANOVENÍCH

Na základě těžkých poškození zdraví, jež byly v zahraničí již mnohokráte prokázány a které vyplynuly z nedeklarovaných alergenů v průmyslově vyrobených potravinách, jsou dnes výrobci zákonnými opatřeními nuceni uvádět soupis všech užitých surovin, jež daný produkt obsahuje. Jak jsem již uvedl, platí to alespoň pro balené výrobky s plochou obalu větší než je 10 cm2 . Z hlediska výjimek, vyplývajících z menší velikosti obalu, je třeba věnovat zvýšenou pozornost nákupu téměř všech drobných laskominek, které jsou na nejmladší zákazníky nastraženy v obchodech přímo u pokladen. Nejznámější u nás jsou lízátka a jiné cucavé „dobrůtky“, u nichž se většinou nedozvíme nic o jejich složení. A přitom je vzhledem k jejich nízké ceně téměř jisté, že budou obsahovat alespoň některou z rizikových přídatných látek, kupř. umělá barviva.
Někteří lidé však na základě svých špatných zkušeností z minulosti tvrdí, , že nemá cenu sledovat složení ani u těch nakupovaných potravin, které na obalu obsahují podrobný soupis užitých surovin, neboť si tam prý stejně „dají co chtějí“. Dovolím si oponovat, neboť „co chtějí“, tam skutečně výrobci dát nemohou. Pokud by je třeba napadlo, že z důvodu zlevnění výroby přidají do potraviny kobylí trus, není to možné, a to hned z několika důvodů:
1. Spotřebitel by zřejmě nalezl ve výrobku viditelné nezvyklé součásti (to je zakázáno!)
2. Chuťově nepříznivé změny by pravděpodobně způsobily, že by „novinku“ nikdo nekoupil.
3. Všechny látky užívané při výrobě potravin musí být schváleny a jejich soupisy jsou uvedeny v odpovídajících sbírkách zákonů či dalších spisech.

na začátek

O ČEM SE NIC NEDOZVÍTE ANI NA OBALU?

Na druhou stranu musím dát za pravdu tvrzení, že o všech použitých látkách se nemusíme dozvědět ve složení uvedeném na obalu ani u těch potravin, jež podléhají povinnosti deklarace. Buď o nich ten, kdo potravinu uvádí na trh ani sám neví, či na některé pro něho známé položky upozorňovat nechce a mnohdy ani nemusí. V zákonných opatřeních jsou totiž povoleny určité „výjimky“, jež mohou chytrému „napomoci“ před veřejností mnohé ukrýt. Buď jde o látky, jež jsou vyjmuty z povinnosti deklarace, či se dnes neoblíbené chemické sloučeniny nahrazují z hlediska funkce obdobnými látkami, jež lze ale označit jako suroviny „pocházející z přírody“. Abychom si uvědomili, kde všude se s těmito „triky“ můžeme setkat, podíváme se na tuto oblast podrobněji.

Jak jsem již uvedl, výrobce musí dle sbírky zákonů všechny přídatné látky uvést na obale určeném pro spotřebitele. V tomtéž spise je však i soupis látek, jež dle zákona nejsou považovány za přídatné. Mimo jiné jsou tam uváděny:
-- látky, které jsou samy potravinami
-- pomocné látky (tj. prostředky zjednodušující výrobu)
-- krevní plasma, bílkovinné hydrolyzáty, aminokyseliny, chlorid amonný
-- mléčné proteiny, gluten, inulin a další.
V těchto případech má naštěstí náš tuzemský výrobce povinnost u balených potravin s dostatečně velkým obalem vyjmenovat ve složení jako použité suroviny alespoň ty látky, jež nelze zařadit mezi pomocné. V literatuře se však lze setkat s případy, kdy zahraniční výrobci dle místních zákonných ustanovení neuvádějí některé užité látky, neboť je nezařazují mezi přísady, či mají jiné úlevy a tudíž se na ně nevztahuje povinnost deklarace. To prý vyplývá i z obecného tlaku konzumentů na producenty, aby zvýšili počet průmyslových výrobků bez přídatných látek. Výrobci naopak tlačí na zákonodárce, aby mohli užívat co nejvíce pomocných látek ke „zlepšování“ svých produktů. Takže uvolnění mnohých látek z povinnosti deklarace prý pomáhá oběma stranám: občan má své oblíbené pamlsky „očištěné“ od přídatných látek a výrobce zase širší pole působnosti pro zjednodušení a zlevnění výroby /8/.
Tato opatření však mohou mít i velmi nepříznivý dopad. Představme si kupříkladu vegetariána, jenž si pochutnává na zaručeně „zdravém“ výrobku dovezeném až z … a od „světoznámé“ firmy, v jehož složení nenalezl žádnou „nezdravou“ látku. Co by asi dělal, kdyby zjistil, že při výrobě byly jako pomocné prostředky užity i živočišné suroviny? Kupříkladu produkty získané odbarvením prasečí krve, jež se řadí mezi tzv. funkční aditiva pro čokoládu, keksy apod.! Mnohem horší dopad, než psychická újma, však může mít nedeklarované užití známých alergenů (součásti mléka, sóji, siřičitanů, atd.) pro takové jedince, kteří na ně vykazují výraznou alergii. Nechci samozřejmě osočovat žádného výrobce, že by se snažil zapírat některé takové látky, pouze upozorňuji na to, že „mezery“ v zákonných opatřeních mnohé umožňují.

na začátek

CO JSOU POMOCNÉ LÁTKY?

Nyní vám nabourám iluze 100% jistoty, jež nabízejí mnozí propagátoři „racionální výživy“. Je však třeba přijmout smutnou skutečnost, že pro většinu lidí není v současné situaci možné, aby se dokázali vyhnout naprosto všem škodlivinám. Vždyť kdo se může odstěhovat vysoko do hor a tam si vše sám vypěstovat a následně i zpracovat, a ještě k tomu dle nepokřivených přírodních zákonů? Proto většině z nás nezbývá, než se snažit alespoň co nejvíce omezovat příjem těch nejškodlivějších látek a pokud možno se vyhýbat obecně nejrizikovějším potravinám. K tomuto je však v prvé řadě potřeba získat potřebné vědomosti, a to nejen z hlediska složení potravin, ale i užívaných moderních technologických postupů. Teprve poté si totiž lze uvědomit, kterými „kanály“ do nás mohou pronikat mnohé škodliviny. K takovýmto „otevřeným dveřím“ patří zařazení užitých chemických prostředků mezi pomocné látky.
Ty se mohou užívat při výrobě tehdy, je-li to odůvodnitelné z hlediska zjednodušení technologických postupů. Dle zákona se tím nestávají součástí potraviny, ale v konečném výrobku se mohou vyskytovat ve stopovém a toxikologicky nevýznamném množství. Na úvaze výrobce je ponecháno, jaké množství může konečný produkt obsahovat. Z hlediska kontrolních orgánů je často rozhodující, zda a nakolik přesnou má analytickou metodu, jež dokáže průkazně stanovit užívanou látku. Je třeba si uvědomit, že nejde jen o několik prostředků, ale o tisíce druhů užívaných v potravinářském průmyslu, které jsou často vzhledem ke své složité chemické struktuře i těžko stanovitelné.
Někdy může být jedna a táž sloučenina zařazena jednou tam a podruhé onam. Rozhodující je, zda výrobce chce, či nechce upozornit na to, že do svého produktu tyto látky přidal. Uveďme si příklad: Užijí-li se siřičitany za účelem konzervace konečné potraviny, musí být dle zákona uvedeny na obale. Jestliže však plní odlišnou technologickou funkci, budete je patrně ve složení hledat marně. Pokuste se třeba nalézti jejich přídavek u bramborových chipsů. A přesto se při tovární výrobě plátky brambor mnohdy namáčejí v lázni, jež obsahuje siřičitan společně s polyfosfátem sodným /8/. Právě jejich vzájemná kombinace totiž napomáhá k vytvoření krásně zlatavého zbarvení, zlepšuje jejich křupavost a stabilizuje konečný výrobek. Takže chcete-li si uklidnit nervy takovýmto pamlskem, dejte pozor, aby vás poté nebolela hlava, či jste neměli jiné problémy, zvláště trpíte-li přecitlivělostí na uvedené látky!
A takových technických pomocných prostředků se užívá skutečně nemálo! Toho, kdo si byť prolistuje tabulky s látkami povolenými v potravinářství, již nebude překvapovat, že nejen laici, ale často i odborní potravinářští technologové ztrácejí přehled o tom, co vše se děje s původními surovinami, než se ve formě hotového výrobku dostanou na náš stůl. Ani tehdy, jestliže již získáme určité znalosti, si však většinou plně neuvědomíme všechny důsledky těchto operací. Pokud by nám byl ale otevřen vnitřní zrak a směli bychom jen na okamžik vidět směs vyzařování nějaké běžné „pochutiny“, možná bychom se hrůzou až zhroutili! Vždyť u lidmi vymyšlených umělých sloučenin, které neodpovídají přírodním zákonům tohoto stvoření, se vytváří navzájem škodlivá, dokonce možná ničivá až rozkladná vyzařování, o jejichž vlastních konečných účincích nemají lidé ani tušení. /1/
V konečném výrobku se tedy mohou vyskytovat nejen mnohá rezidua těchto pomocných prostředků, ale také se tím s jistotou výrazně pozmění i přirozené vyzařování původních surovin! Člověk s dostatečnými znalostmi či jemnějším vnímáním má jen dvě možnosti: Buď se zděšením odstoupit od této nečisté hry, či naopak posměšně potřást hlavou nad oblíbenou „pohádkou o zdravé výživě“, jíž mnozí dnes tolik věří. Někteří z těch druhých „odborníků“ poté dojdou k závěru, že mohou v klidu uvádět na trh zaručeně „nejzdravější“ novinky, jež kupř. neobsahují živočišný tuk, cholesterol či další moderní „strašidla“, ale zato v nich lze nalézt nemálo z výše uváděných syntetických látek. Proto je třeba dávat velký pozor na takovéto výrobky, jež jsou nám často reklamou až vnucované. Abych ale někoho příliš nezastrašil, znovu opakuji, že v základních surovinách, jež reklama většinou nepropaguje, se pomocné prostředky užívají spíše zřídka. Jejich obsah v konečném výrobku by měl být též mnohem nižší, než jsou skutečně deklarované přídatné látky. A to i proto, že oficiální přídatné látky lze vlivem jejich vyššího přídavku jen těžko zapírat! Proto považuji za prvořadé sledovat, co je uvedeno ve složení výrobku. Sice se tam nedovíme nic o podmínkách výroby, či o kvalitě vstupních surovin, ale můžeme se tím vyhnout alespoň převažující části těch přídatných látek, jejichž škodlivý účinek byl již opakovaně prokázán.

Je již načase pochopit nezvratnou skutečnost: chceme-li přežít, musíme uznat všechny přírodní zákonitosti, které směřují vždy jen k našemu dobru! /1/ Pouze tehdy, naučíme-li se žít v harmonii s přírodou, ve které lidmi vymyšlené a chemickou cestou vyrobené přídatné látky působí rušivě, můžeme směřovat ke skutečně šťastnému a plnému životu.
Byl bych rád, pokud bych trochu napomohl k tomu, aby to pochopilo co nejvíce lidí!

Ing. Vít Syrový

Z časopisu Meduňka ročník 2004

na začátek