svet_slovanu

SVĚT SLOVANSKÝCH BOHŮ A DÉMONŮ

Český národ se hlásí k Slovanům jako ke svým předkům. Ti si s příchodem na naše území přinesli i mnoho zvyků, obyčejů a také své pohanské náboženství. Pokusila jsem se stručně zde zmapovat za pomoci tištěných informací tyto základní potřeby a obyčeje.

SVAROŽIC – DAŽBOG ( jako Hélios )
Bůh slunce, syn boha Svaroga. U polabských Slovanů nazýván též RADEGAST, u jižních Slovanů nazýván BOŽIČ.
Radegast je též symbolem boje Slovanů za svébytnost proti německé expanzi.

PERUN
Bůh bouře, hromu a blesku.
Perunovým atributem byla sekera – zbraň slovanských bojovníků. Strom zasvěcený Perunovi byl Dub. Den v týdnu – čtvrtek.
Později byl Perun i dárce úrody vedle Dažboga a Velesa.

VELES
Bůh úrody, majetku a dobytka.
Atributem jsou dobytčí rohy popř. falické symboly.
Později v období křesťanství degradován na ďábla či démona.

Nejširší oblast starého slovanského náboženství tvořila démonolatrie – kult přírodních duchů, bytostí nižšího řádu, oživujících přírodní zákony a jevy.

Starým domácím názvem pro démony je DIVA (divoženka, divý muž) a BĚS ( strašný ).
Podobně i ČERT ( od slova prokletí a čarování ).

Zemské elementy – skalní a horští duchové…
Zemský element pevné hmoty reprezentovali duchové hor, skal, jeskyní a kamenů.
Oreády – horské nymfy
Górzoni – horští duchové
Kovlad – pán podzemí
Runa – vládkyně zlatých dolů ( též Zemná paní )
Krakonoš – pán pohoří Krkonoše
Asilkové ( též Osilkové ) – obrové skal a řek

Byli jim věnovány obětní kameny s vyhloubeninkami, jež měly podobu misek, lidských nohou, rukou, zvířecích stop, střely, kříže apod. Voda z těchto jamek byla používána k léčení.

Vodní elementy – vodníci a rusalky…
Byl to kult bohů řek, jezer, studánek a moří.

Vodní nymfy
Vodníci
Rusalky ( též Samovíly, vodní a mořské panny, žínky )

Velkou samostatnou skupinou byly např.
Víly, které se rozlišovaly na : horské, vodní a oblačné.
Byly to krásné dívky s průsvitným tělem a s dlouhými zlatými ( rusými ) vlasy. Překrásně zpívaly a tančily. Mohly se měnit ve zvířata – nejčastěji v labutě, koně, sokola i vlka. Uměly věštit a léčit. Rodily se z rosy když byla duha. Byly vesměs hodné. Mezi zlé patřily zejména Černé vodní víly, které topily a strašily.
Na svátek Letnice se přinášely vílám oběti ke břehům vod.
Působení rusalek bylo na lidi většinou neblahé.

Pán větru ( WUOTAN, POCHVIST, PGWIZD, VICHR…)
Sestry pána větru ( BURJA, VJUGA…)
Bratr pána větru MRÁZ
Matka pána větru ( případně jeho žena ) VĚTRNICE nebo-li MELUZÍNA

Ohnivé elementy – plivníci, ohnivý muž…
Ohni se přičítala očistná moc ( i léčivá ), chránil před démony.
V době nástupu křesťanství se bůh ohně SVAROG změnil na démona a projevoval se v podobě Ohnivých dráčků, hádků, salamandrů apod.
V Čechách se jmenoval ZMOK či ZMEK ( ďábel ).
Jinou variantou byl
RARACH či RARÁŠEK. Téměř shodný je PLIVNÍK či PLEVNÍK.
Mezinárodními jsou SKŘET, SKŘÍTEK, ŠRAT…
Odlišný je
OHNIVÝ MUŽ známý i jako DÝMA či DÝMAČ. Je to strašidlo lidského původu, vesměs duše hříšníka.
BLUDIČKY byla bludná světýlka, duše zemřelých násilnou smrtí, nekřtěňátek apod.

Polní bytosti ( Polevik, Polevoj, Žitná bába, Žitola, Serp, Serpyšyja, Posserpanc, polní víly, rusalky a mavky …)

Lesní bytosti ( Lešij, Lesovik, Manija, Lesní panny a žínky …)
Vládcem lesa byl LESOVIK, PAN či DIVÝ MUŽ, jeho ženským protějškem DIVÁ ŽENA či DIVOŽENKA.

DUCHY ČASU - duchy různé denní či noční doby Tito měli úzký vztah k vegetačním démonům. Střežili posvátnost určitého mezníku v rytmu času – poledne, půlnoc, západ slunce apod. ( Polednice, Večernice, Klekánice, Půlnočnice…).

Slované byli přesvědčeni, že za osudem stojí duchové osudu.
SRÉCA – kladná
NESRÉCA – záporná
ROD – mužský démon
ROŽANICE ( ROŽDENICE ) – ženský démon
Všichni byly souhrnně nazýváni jako SUDIČKY.

Mezi Démony osudu patřili i Démoni nemoci :
ČUMA – morová příšera
LICHORADKA – démon zimnice
PRISTRIT – démon horečky
SMRT

DUCHOVÉ STŘEŽÍCÍ DOMOV A HOSPODÁŘSTVÍ
Jsou to tzv. domácí bůžkové, kteří chrání domov.

ŠOTEK – rád prováděl lidem šibalství, chránil
DOMOVOJ – chránil
KIKIMORA – škodil mužům a zvířectvu
KORGORUŠE – chránil
HAD HOSPODÁŘÍČEK ( DOMOVNÍČEK ) – záruka rodinného blahobytu

Do představ o záhrobí patřily duše předčasně či násilně zemřelých, udušených, sebevrahů, čarodějnic apod.
Někdy se mohly stejným způsobem projevovat i duše živých lidí ( vědmy, můry aj. )

MŮRA ( MORA, MARA, MORAVA )
UPÍR
VLKODLAK
PLANETNÍK – duše oběšených či udušených

Úcta ke stromům tvořila neoddělitelnou část slovanského pohanství.
Většinou šlo o stromy staré, vykotlané nebo poznamenané zvláštními tvary. Jen takové stromy byly posvátné a nesměli se kácet, jinak hrozila smrt či těžká nemoc.
Nejposvátnějším stromem byl DUB.
Dalšími posvátnými stromy byla Lípa, Bříza, Jeřáb, Černý bez, Jmelí, Jalovec, Divoká růže, Hloh, Trnka aj.

Středem pozornosti bývalo především OBILÍ. Podobný význam měl ČTYŘLÍSTEK.
Zvláštní úctě se těšili kořeny rostlin, podobající se lidské postavě např. Mandragora, Posed bělokorý, Kořen rulíku, zlomocného, Kopřiva, Třezalka, Tolita, Pelyněk, Černobýl, Máta, Kopretina bílá, Kručinka německá, Rojovník bahenní, Oměj, Hořec, Turan ostrý, Routa kapradí, Mák, Česnek atd.
Jiné rostliny byly užívané jako afrodisiaka: Rosnička okrouhlolistá, Jílek mámivý či Matoha.
Kozlík lékařský chránil pannu před padnutím.

Ve zvířatech spatřovali Slované i projevy tajemného světa duchů i lidských duší, které berou na sebe zvířecí podobu.
Některá zvířata byla zaslíbená bohům:
Kůň – Svatovítovi a Radegastovi
Kanec – Radegastovi
Kohout – Svarogu a Charsovi

Některá zvířata byla údajně proměnou lidí – Medvěd, Labuť, Kukačka, Lasicem, Holub.
Z domácích zvířat se největší úctě těšil Vůl a Kůň ( někdy i Býk ).
Za velmi uctívané domácí zvíře byl považován Had, který se usídlil v domě jako ochranný domácí démon.
Také Pes byl uctíván.
Se zlými silami byla spojována Kočka a Koza. Kohout, který byl oblíbeným obětním zvířetem je plašil.
Napolo domácími zvířaty byli Čápi a Vlaštovky. Za svaté ptáky byl považován i Skřivánek, Slavík, Labuť, Orel, Jeřáb, Kukačka a Holub.
V písních a poezii se vyskytoval i Sokol.
Mezi divokými zvířaty hráli velkou úlohu hlavně Medvěd, Vlk a Jelen.

Kromě velkých idolů, jež sloužily chrámovému kultu, vyřezávali si Slované malé sošky domácích bůžků, kteří chránily jejich domovy.

Kromě idolů a drobných sošek sloužily kultu ještě další předměty a insignie např. Posvátné zbraně, Výstroj, Praporce, Polní znamení. Kromě těchto se objevovaly základní Hliněné předměty kotoučovitého nebo bochánkovitého typu ( zřejmě vyobrazení chleba ).
Dalšími předměty mohli být i nože s dvojitou volutou na místě držadla, dřevěné hole a kyje s vyřezávanou hlavicí. Dále pak hliněné figurky domácích zvířat, lžičky, klíče, sekery, hřebeny, lunice, zvířecí zuby a drápy, rolničky a mušle.
Ochrannou a magickou funkci plnily i KAPTORGY – drobné kovové schránky na krku, v nichž se uschovávali útržky látek, kůže, kůstky apod. Tyto chránili magickou silou svého nositele.
K magickým účelům sloužila i hliněná vajíčka zdobená barevnou polevou. Symbolizovala sílu a plodnost stejně jako figurky Falů. Svého majitele měly chránit rovněž rytiny umístěné na vnitřní straně nákončí opasků.

Zvláštní skupinu kultovních a magických motivů představovaly ideogramy, grafické symboly :
Kruh, kříž, kříž v kruhu, svastika, trikvetrum, pentagram, hexagram, kolo, rozeta, lunice a jejich kombinace.
Objevovali se na nádobách, špercích, zbraních apod. Starou symbolickou tradici měly i znaky v podobě rombu (kosočtverce), čtverce nebo obdélníku. K vzácným znamením patřil symbol ruky.

Tvůrci a nositelé pohanské ideologie představovaly dvě společenské skupiny:

Nižší sféra – Čarodějové, vědmy a hadačky
Vyšší sféra, kult božstev – kněží

Vedle pravidelných obřadů konaly se v rámci veřejného kultu i velké slavnosti, které se vázaly k určitým významným rytmům roku, jako Zimní či Letní slunovrat, Příchod jara a Podzimní sklizeň.
Hlavní smysl těchto slavností byl hospodářský. I když byly tyto slavnosti a svátky později překryty a ztotožňovány se svátky církevními ( vánoce, velikonoce, letnice apod. ), zachovávaly si většinou svůj původní pohanský ráz.

Tato slavnost pozůstávala z několika rozšířených prvků, které na sebe časově navazovaly. Byly to :
KRAČUN – svátek nejkratšího dne v roce
OVSEŇ či USEŇ – posypávání lidí zrnem
KOLEDA – obcházení s figurou, s prosbami, říkadly na počátku nového roku
MAŠKARNÍ PRŮVOD – zpravidla před svátkem Tří králů
VÁNOČNÍ SVÁTKY – spojovány s věštěním např. pálení kmene, pařezu nebo větve.

Hlavním svátkem jarních slavností bylo Vynášení smrti ( Mařeny, Mareny, Morany…)
Dalším svátkem bylo Chození s májí – vítání jara, stavění májí, pouštění věnečků po vodě apod.
Konec jara a přechod k letnímu období byl ve znamení svátků Rusalných. Zdobily se hroby a přinášely obětiny.
V Čechách se hrály hry na Krále a královnu - O svatodušním pondělí zvolili chlapce krále ( mezi sebou ) a královnu.
Podobná je i Jízda králů na Moravě.
Významné bylo i obřadní obcházení polí, čištění studánek, zdobení domů ratolestmi, slavnostní vyhánění dobytka na pastvu.

V rytmickém dění roku zaujímaly nejvýznamnější místo slavnosti Letního slunovratu.
Názvy a zvyky se kraj od kraje lišily, základním motivem zůstávalo Obřadní koupání, Pálení ohňů a Skákání přes ohně, Strojení a pochovávání symbolické figury, vše spojeno s nevázanou zábavou i pohlavní promiskuitou.
Poslední výroční slavností byly Dožínky.

Kromě obřadů a slavností, které se konaly ve veřejném zájmu obce či kmene, provázel určitý rituál i významné mezníky v životě jednotlivce. Jsou to rituály k narození a dospívání, přes sňatek až po smrt.
První stříhání vlasů – Postřižiny – byla významným rodinným obřadem zejména u chlapců ( po 1 roce ). Věk dítěte kolísal : 1-3,5,7 let, při pohlavní dospělosti, o svatbách u ženicha i u nevěsty.
Také pohlavní dospělost u dívek provázely obřady např. Nošení ozdobných pásků, pentlí, čelenek a věnečků ve vlasech.

Zvlášť důležitým životním mezníkem byl sňatek. Před přijetím křesťanství docházelo ke sňatku dvojím způsobem:

- zahrazovat ženichovi cestu
- zavírat nevěstin dům
- ukrývat nevěstu
- nastrkovat falešnou nevěstu apod.

Důležitým aktem bylo vložení ruky nevěsty do dlaně ženichovi. Stejně tak bylo rozšířeným zvykem zahalování nevěsty závojem po dobu svatebního obřadu.
Magický význam mělo obcházení nevěsty kolem stolu nebo krbu ( obvykle 3x ). Též přenášení nevěsty přes práh.
K obětinám patřilo i stínání černého kohouta nebo slepice a zejména velký svatební koláč.
Nakonec byla nevěsta po rozpletení nebo ustřižení vlasů začepena rouškou nebo čepcem na znamení, že je vdanou ženou a spolu se ženichem slavnostně uložena do svatebního lože.

K tradičním zvykům patřilo nevynášet nebožtíka z domu dveřmi nebo vraty v ohradě, nýbrž oknem, otvorem ve stěně apod. Jeho smyslem bylo zmást duši zemřelého, aby se nemohla vrátit zpět a neškodila pozůstalým.
Rozšířenou součástí pohřebního rituálu byly chvalozpěvy, obřadní pláč a chvalořeči.
Tradicí byla i dobrovolná smrt milované ženy, ovšem z vlastního rozhodnutí. Ta musela zemřít vlastní rukou na hranici se svým manželem. Pokud se upustilo od spalování mrtvého, žena byla spolu se svým mužem zaživa pohřbena do hrobu.
Součástí pohřebního rituálu byl i fingovaný zápas za účelem zaplašením démonů. Stejný význam mělo přestrojování se a maskování.
Po obřadu následovalo obecné veselí spjaté s pitím opojného nápoje, především medoviny. Tato hostina na počest mrtvého se opakovala během 40 dnů několikrát a znovu ve výroční den úmrtí.

K nejrozsáhlejším a nejhlouběji zakořeněným oblastem předkřesťanského světového názoru patří nepochybně magie. Tento prvotní pokus o ovládnutí sil přírody se zaměřoval na primární potřeby praktického života. Vzhledem k účelu, k němuž byly tyto praktiky zaměřeny, můžeme rozlišovat :

Hospodářská magie zahrnovala především zájmy zemědělců, zapustila však kořeny i v řemeslné výrobě, v hornictví a v jiné produktivní činnosti. Rodinná či osobní magie představovala věštění, jež sloužilo zájmům větších společenství – kmene, rodu, tak i jednotlivce.

Na plodnost polí a dobytka byla zaměřena většina obřadů výročních slavností, vesměs provázených akty magicko-symbolického charakteru : obsypávání zrním v době zimního slunovratu, jarní vynášení smrti, masopustní voračky s náznakovým oráním kolem vsi, velikonoční svěcení zemědělských produktů, letní pálení a přeskakování svatojánských ohňů apod.

Kromě těchto hlavních obřadů prováděly se v různých krajových variantách další magické úkony. Zvláštní roli hrály zejména incepční praktiky, které záležely v obřadním zahájení určité činnosti např. orby, setí, sekání, mlácení apod.
Nemenší péče byla věnována dobytku. Usilovalo se o zvýšení plodnosti a o ochranu před nemocemi a zlými čarami.
V zemědělství byl člověk nejvíce závislý na nevypočitatelných silách přírody a proto magická praxe k jejich ovládnutí měla nejstarší tradici. S rozvojem řemesel se od ranného středověku přenášelo obdobné magické nazírání i do této oblasti.

V rodinné nebo v osobní magii bylo cílem získání blahobytu, zdraví, úspěchu v milostných záležitostech, ochrana proti zlu všeho druhu či jeho přivolání na hlavu nepřítele.
Na rozhraní aktivní a apotropické magie stálo nošení talismanů a amuletů, jež mělo přinášet štěstí svému nositeli, obdařit ho žádanými vlastnostmi a schopnostmi a chránit ho proti zlu.
TALISMAN byl závěsek, často s drahokamem nebo polodrahokamem, do něhož mohl být vyryt symbol či nápis; nosily ho především ženy.
AMULET měl delší nápisy a kabalistické znaky na papíře, kůži apod., uložené ve schránce nošené na krku. Byl především mužskou záležitostí.
Jako apotropické prostředky mohly posloužit také některé předměty denní potřeby, nástroje a zbraně např. kosa či nůž pod lůžkem nemocného, metla na prahu.
Uzel na opasku bojovníka chránil v boji, síť nevěstu, jež opouštěla domov. Prsten nebyl pouhou ozdobou, ale zabraňoval přístupu zlých duchů. Stejnou ochranu měla i čelenka, náramek, nákrčník, věnec apod.
Do této skupiny patřila i sexuální magie s nejrůznějšími praktikami k vyvolání zamilovanosti, nápoji lásky, afrodisiaky apod.
Další magií byla MAGIE ČERNÁ. Byla to zlovolná kouzla prováděná za účelem vyvolání škody, nemoci ba i smrti.

Životní nezbytností veřejného i soukromého života bylo předvídání budoucnosti, ať už šlo o příští úrodu, o výsledek vojenského tažení, zdar obchodního podnikání nebo osud novorozence, uzdravení z nemoci, o rodinný či osobní blahobyt.
Proto bylo věštění součástí chrámových obřadů a zároveň i záležitostí čarodějů a hadaček.
Varianty věštění:

- Z VNITŘNÍCH PSYCHICKÝCH STAVŮ (předtuchy, sny, halucinace, extáze apod.)
- Z VNĚJŠÍCH ZNAMENÍ (pohyb nebeských těles, kosti zvířat, z nahodilých setkání apod.)
- ZE ZÁMĚRNÉ NAVOZENÝCH SITUACÍ (lití vosku či olova, poloha odhozených předmětů apod.)

Čerpáno z knihy SVĚT SLOVANSKÝCH BOHŮ A DÉMONŮ, napsal Zdeněk Váňa, vydalo Nakladatelství Panorama v roce 1990.